Czechia - Česko / články

CZECHIA - Články, statě, analýzy



Již dvacet jedna let nám – na rozdíl od ostatních evropských zemí – něco chybí... Něco, co každá normálně fungující země má a o čem její obyvatelé vlastně vůbec nepřemýšlejí. Nepřítomnost tohoto něčeho způsobuje, že jsme v povědomí okolního světa stále jen ti z nestabilního postkomunistického prostoru, ti noví, co ještě nemají vyřešeny základní atributy své státnosti, ti nezralí. To něco na nás ostře jako blesk zaútočí prakticky pokaždé, kdykoliv se nám do rukou dostane dejme tomu seznam evropských zemí psaný v angličtině – tu svým zahroceným "blicem", jinde dokonce jen zmrzačeným "repem", trčícím ze seznamu jako nevzhledná zkrácená oháňka (slovanské slovo rep totiž znamená ocas). V krajním případě na nás – třeba z oblečení našich předních sportovců – vyštěkne, kýchne či sykne pouze jednoslabičné Czech, které zjevně neprošlo žádnou jazykovou kontrolou, jinak by se na reprezentační bundě či dresu slovo s významem Čech, český nebo čeština přece nemohlo objevit... Toto něco je již patnáct let živeno neschopností (nebo neochotou?) českých politických představitelů „napříč politickým spektrem“ změnit podivný stav, kdy náš stát nejen že není schopný prezentovat se před světem pod jednotným jednoduchým jménem, ale jeho občané to jméno ani vesměs neznají. Jednoduše řečeno, vypadá to, jako bychom k Česku neměli adekvátní anglický ekvivalent, kterému mezi dalšími cizojazyčnými podobami zeměpisného názvu našeho státu v současném světě náleží bezesporu nejdůležitější pozice. Proč tomu tak je? A opravdu potřebujeme umět Česko přeložit do angličtiny? A kdo je kompetentní rozhodnout o tom, jaká podoba to má být? Zkusme na tyto otázky ve stručnosti v několika bodech odpovědět.

Politický název a zeměpisné jméno

Prakticky každý stát světa má dvě pojmenování, která vycházejí zpravidla ze jména většinového národa. Jedno pojmenování je politický název, který vyjadřuje jeho státoprávní uspořádání a který se používá především při oficiálních příležitostech nebo při nejrůznějších slavnostních chvílích. Politický (též úřední) název má jednu zásadní nevýhodu: mění se se změnou formy státního zřízení. Součástí politického názvu je u větší části zemí světa tzv. zeměpisné jméno (jinak též krátké jméno, angl. short name), druhé pojmenování státu.1 To vzniká zpravidla územ, bývá odvozeno ze jména většinového národa2 a používá se především v běžně mluveném jazyce, ale také ve společenském styku tam, kde je vhodnější a přirozenější než jméno politické. V neposlední řadě spočívá geopolitický, mezinárodněpolitický, kulturní a pro historickou paměť občanů nezastupitelný význam zeměpisného jména státu v tom, že na rozdíl od politického názvu jím lze pojmenovat stát v kterékoliv jeho historické etapě, neboť vyjadřuje jeho trvalost a ukotvenost v čase a prostoru (byť proměnlivém).

Cizojazyčné ekvivalenty jména Česko

S překladem úředního názvu Česká republika, přijatého ČNR počátkem roku 1990, potíže nikdy nebyly, každý kulturně vyspělý jazyk má ve své slovní zásobě jak substantivum republika, tak adjektivum český. Překlady jednoslovného pojmenování Česko však doplatily na hysterickou kampaň, která byla proti němu brzy po počátečním slibném „rozběhu“ rozpoutána. Jeho odpůrci se přitom prakticky výhradně nechávali unášet ryze subjektivními a pseudoestetizujícími pocity a pokud se zrovna neomezovali jen na hrubé nadávky a urážky, tak svůj odpor poněkud neohrabaně opírali o nejrůznější domnělé či smyšlené „argumenty“, které se mnohdy vzájemně vylučovaly.4 Nemilosrdnému dezinformačnímu a emocionálně vyhrocenému ataku nemohla neemotivní, věcná a programově racionální argumentace obhájců „práva Česka na život“ dostatečně konkurovat (ne že by odpůrce nebylo možno poslat „do háje“, ale „opětování palby“ by ničemu neprospělo), takže není divu, že se Česko záhy z mediálního prostoru vytratilo.5 Důsledkem toho bylo mj. i značné zkomplikování postupného prosazování jeho cizojazyčných ekvivalentů, především anglického.6 Tyto ekvivalenty přitom existovaly už od roku 1993 – schválila je Názvoslovná komise Českého ústavu zeměměřického a katastrálního po konzultaci s dalšími příslušnými odborníky (geografy, lingvisty, historiky, politology aj.) a orgány státní správy, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR (mj. v komisi zastoupenými). Ekvivalenty byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí, Names of States and Their Territorial Parts (Praha 1993, s. 8). Publikace uvádí tato jména: Czechia (angl.), Tschechien (něm.), Tchéquie (fran.), Chequia (špan.) a Чехия (rus.). Každý evropský jazyk má pro Česko pochopitelně vlastní označení, v GNS OSN jsou uvedena jen ta v nejdůležitějších evropských jazycích. Téhož roku doporučilo MZV ČR českým zastupitelským orgánům v zahraničí, aby v každodenním styku jednoslovných pojmenování Česka v příslušných jazycích užívaly (jiná věc je, že dodržování oné směrnice bylo ponecháno na libovůli jednotlivců). Bohemia? Czechia? Czechland?



Občas uváděný argument, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe – kdyby tomu tak bylo, nedošlo by v 90. letech k nebývalému rozšíření regionálního jména Čechy pro označování celého českého státu. Pokud jde o angličtinu, výrazná potřeba jednoslovného pojmenování, která nebyla dostatečně uspokojena oficiální cestou, zase vyústila v hrozivé rozšíření věcného nesmyslu Czech – výsledku nedoučenosti, nepoučenosti a naivních lidových představ o tvoření zeměpisných jmen postupem, o němž jsem se zmínil v poznámce č. 1. Oba příklady spontánního, leč chybného pokusu o zaplnění „bílého místa“ jen dokazují, že v běžné komunikaci se bez jednoslovného pojmenování neobejdeme, evidentně tam chybí. V případě angličtiny ovšem není vhodné, aby bylo Česko nazýváno jako Bohemia, protože toto slovo označuje pouze Čechy (podobně jako německé Böhmen nebo francouzské Bohême). V souladu se slovotvornými možnostmi angličtiny tak přicházejí v úvahu pouze dva způsoby, jak ze slovotvorného základu Czech- odvodit podstatné jméno, které by označovalo geografický celek. K dispozici jsou přípony -land a -ia. První je však již neproduktivní,7 navíc v minulosti podoba s -land oporu nemá a problematický je i sám formant land, který v sobě ještě stále obsahuje význam „země“. Přípona -ia latinského původu je z tohoto hlediska vhodnější, navíc v angličtině hojně využívaná i pro označování nově vzniklých nebo dříve anglicky nepojmenovaných územních jednotek. Její využití má navíc oporu v již existujících jménech pro všechny tři české země (Bohemia, Moravia, Silesia), Československo (Czechoslovakia) a v neposlední řadě i pro řadu nám zeměpisně blízkých států a historických území (Slovakia, Austria, Slovenia, Croatia, Styria, Bavaria, Thuringia, Prussia aj.). Bez významu tu není ani skutečnost, že ve většině evropských jazyků je Česko překládáno právě s příslušnou jazykovou mutací přípony -ia (špan. Chequia, fran. Tchéquie, niz. Tsjechië, něm. Tschechien, rus./bulh. Чехия, řec. Τσεχια apod.). Anglické názvy jednotlivých českých zemí nezapřou latinský původ, možná ale mnohé čtenáře tohoto článku překvapí, že nejinak tomu je i s podobou Czechia, byť nepřímo (tj. nejedná se o vědomou přejímku z latiny, vzhledem k dispozicím dnešní angličtiny je však grafická shoda logická). Ano, tvar Czechia je v latinských textech z českého prostředí doložen např. z roku 1728 (v té době přirozeně fungoval jako synonymum k Bohemia), nejedná se tedy o tvar zcela nový, byť se v angličtině dříve nevyskytoval (nebyl pro to totiž důvod). Czechia se proto jeví jako jazykově nejvhodnější ekvivalent pro označování Česka v angličtině a k témuž názoru dospěli po objektivním posouzení možností i odborníci, kteří jej v roce 1993 doporučili NK ČÚZK uznat jako oficiální.

Angličtina – jediný „omezený“ jazyk v Evropě?

Ne nevýznamným argumentem na podporu jména Czechia je i to, že angličtina se zatím jeví jako prakticky jediný evropský jazyk, který jako by nebyl schopen přeložit české zeměpisné jméno Česko. Jak si angličtina bez jednoslovného ekvivalentu poradí třeba s jednoduchou informací typu Politický název Česka je Česká republika, v letech 1969–1990 se Česko jmenovalo Česká socialistická republika, před rokem 1969 se o Česku hovořilo převážně jen jako o českých zemích? Je snad angličtina – lingua franca dnešního světa – natolik omezený jazyk, že jako jediný si neví rady s moderní českou státností? Není popsaný stav pro tento vpravdě světový jazyk ostudný, uvědomíme-li si, že třeba faerština, kterou hovoří všehovšudy čtyřicet tisíc ostrovanů v severním Atlantiku, nebo islandština, kterou hovoří tři sta tisíc obyvatel vzdálené země sopek, gejzírů a ledovců, svá označení pro Česko mají?9 Je vskutku nepochopitelné, že užívání oficiálního ekvivalentu Czechia bývá i dnes, po šestnácti (!) letech české samostatnosti, stále ještě zpochybňováno, zatímco věcný nesmysl Czech si nadále vesele lebedí na dresech mnoha českých sportovců, na čepicích a bundách českých sportovních fandů nebo v názvech mnoha českých poboček zahraničních firem, aniž ho v této pohodě kdokoli výrazněji ruší. Jsme snad opravdu Čeština? Pokud je Czech O.K., pak by mělo být v pořádku označování Anglie jako English, Německa jako German, Nizozemska jako Dutch, Řecka jako Greek nebo Švédska jako Swedish... Své jméno si ve světě musíme prosadit především my sami – prostě ho užívejme!



Především čeští politici v době rozpadu ČSFR hrubě podcenili význam anglického jednoslovného jména pro identifikaci samostatného českého státu na mezinárodním poli. Tvrzení, které můžeme občas zaslechnout, že se Czechia ve světě „neujala“, a proto na naše jméno zapomeňme, je jednak předčasné, jednak ne zcela pravdivé a jednak politicky nebezpečné – „roztrubujeme“ tím totiž do světa svou neschopnost prosadit vlastní vůli ve vztahu k jednomu ze základních atributů naší státnosti.10 To, že si cizinci při kontaktu s Čechy mnohdy vybavují jen Czechoslovakia, zatímco Czech Republic často nikomu nic neříká, jen potvrzuje skutečnost, že nešikovný politický název jako výrazný identifikátor státnosti nefunguje, tím spíše, že etnonymický komponent je v něm zabalen – dovolte mi zde malou subjektivně hodnotící odbočku – do jednoslabičného „kýchnutí“ (za což samozřejmě nemůže). Dovolím si tvrdit, že kdyby naše společnost táhla od počátku novodobé české státnosti za jeden provaz a začala v anglojazyčném styku používat výhradně doporučeného jména Czechia (které by si snadno zažila, kdyby například MŠMT odpovědně dohlíželo na to, jaké označení nosí naši přední sportovci na svých reprezentačních dresech, když už jim ze státního rozpočtu přiděluje finance), nikoho by dnes nenapadlo toto jméno zpochybňovat, protože by již bylo všeobecně známé a ustálené. Skutečnými novotvary, navíc nezvykle dlouhými, a tudíž často napadanými a zesměšňovanými, byly v počátcích československé státnosti jak slovo Československo, tak i Czechoslovakia a další jeho cizojazyčné ekvivalenty.11 Přesto naše tehdejší politická reprezentace věděla, co chce, a cílevědomě nové názvy brzy prosadila. Kdyby postupovala stejně nezodpovědně jako její dnešní následovníci, Československo by na mezinárodním poli zůstalo beze jména... Ale možná by se mezi Čechy vyrojili suverénní všeználci, kteří by svůj stát začali nazývat Czechoslovak...?! Co prosím? Že to nejde? Že je to přídavné jméno? Že mu k tomu, aby bylo zeměpisným podstatným jménem, cosi chybí? No ano, máte pravdu... A právě na podobnou terminologickou absurditu jsem chtěl – vyprovokován přetrvávající iracionální bázní před jménem Czechia na jedné straně a až perverzní lhostejností k nonsensu "Czech" na straně druhé – tímto svým zamyšlením upozornit.

Pavel Krejčí
Lingvista a překladatel, Ústav slavistiky FF MU, Brno





CZECHIA / ČESKO v. CZECH REPUBLIC / ČESKÁ REPUBLIKA

Dne 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika, po staletích obnovený český stát. Jeho politické jméno stanovil název ústavy, jenž zní Ústava České republiky. Od 14. století až do roku 1918 mělo jeho jádrové území i jako součást habsburské monarchie politické jméno země Koruny české.

Na začátku všeho byla otázka

Jaké zvolit zeměpisné, tj. krátké jméno České republiky? Až na několik výjimek každý stát na světě má dvě jména. Jméno politické, vyjadřující jeho státní zřízení, jež je vhodné a někdy i nutné užívat při oficiálních příležitostech, zejména v diplomacii apod., a jméno zeměpisné, krátké a většinou jednoslovné, které vzniká územní a praktickou potřebou. To je stylově, a zejména funkčně vhodné i potřebné pro běžnou komunikaci v neoficiálním společenském styku, v médiích, obchodu, sportu a ovšem i (nejen) v geografii. Obě jména jsou stejně důležitá a každé má svou nezastupitelnou funkci, včetně funkce formování vědomí kolektivní sounáležitosti obyvatel státu s územím, ve kterém žijí a v minulosti žili jejich předci, i vědomí jeho obrazu v zahraničí. „Ve smyslu Paasiho teorie institucionalizace regionů jde o symbolické vymezení území…nejen znakem, hymnou, vlajkou…, ale i názvem.“
V tomto kontextu je příznačné, že obě oficiální jména naší vlasti nebyla vložena do zákona č. 3/1993 Sb., o státních symbolech ČR a č. 352/2001 Sb., o jejich užívání a ochraně.
Kdo si dnes ve světě vzpomene na jména Republika československá, Československá socialistická či Česká a Slovenská Federativní Republika? Avšak značka „Made in Czechoslovakia“ či jméno Československo a jeho překlady ve světě přežívají nejen ve vzpomínkách, ale i v praxi, protože dosud mají symbolickou hodnotu.
Politická jména států se mohou měnit, třeba při změně státního zřízení z království na císařství nebo republiku apod. Naopak jméno zeměpisné má značný mezinárodní, vnitropolitický, geopolitický, ekonomický, historický a kulturní význam a funkci, protože: 1. není závislé na změnách státního zřízení; 2. vyjadřuje kontinuitu státu v čase a prostoru7:59 10.10.2011b>, byť někdy proměnlivém (srov. Maďarsko, Polsko, až v roce 1871 vzniklé Německo aj.) A právě to je v případě našeho státu, v dějinách zpochybňovaného, hodnota vskutku obrovská. Vždyť Česká republika (The Czech Republic) jako samostatný stát existuje pouhých šestnáct let, Česko (Czechia) asi tisíc let.

Bylo nutné se rychle rozhodnout

Již 3. ledna 1993 se v New Yorku tehdejšího ministra zahraničí ČR J. Zieleniece, který přijel do OSN nový stát představit, novináři hned ptali, jak se budeme jmenovat, jaké bude krátké jméno České republiky. Odpověď zněla: „Buď Českozemsko, možná Česko“, tedy „Czechland? Yes, Maybe, Or Perhaps It’s Czechia“ (Herald Tribune, 3. 1. 1993). Novotvar Českozemsko historický, geografický i lidový „terminus technicus“ české země (jen zřídka se užívalo v psaném projevu České země) nemají od zrušení zemského zřízení k 31. lednu 1949 státoprávní oporu. Českozemsko označuje „jen“ historickými zeměmi. Již 26. 2. 1993 vydalo ministerstvo zahraničí Stanovisko ve věci zkráceného neoficiálního názvu České republiky, doporučující zatím užívat obě krátká jména: Czechlands, resp. Czechia. Jeho oběžník ze 17. 3. 1998 pak doporučil zastupitelským aj. českým úřadům v zahraničí používat v příp. angličtiny už jen jméno Czechia. Z řady historických i politických důvodů se předtím nezačalo používat, a proto se ani nevžilo žádné jednoslovné jméno českého státu. Vláda proto pověřila příslušný orgán státní správy, Český úřad zeměměřický a katastrální, aby takové jméno nalezl. Názvoslovná komise ČÚZK po expertizách a v dohodě s MZV ČR na jaře 1993 do publikace vydávané v OSN (Jména států…) zapsala jako zeměpisné jméno ČR jméno Česko. s jeho cizojazyčnými variantami Czechia [čekija] (angl.), Tchéquie [čeki] (fran.), Cechia [čekija] (ital.), Chequia [čekija] (špan.), Tschechien [čechijen] (něm.) a Чехия [čechija] (rus.).


Logo české stránky fanklubu Interu Milan

Tehdy se zdálo, že je po problému. Avšak tzv. pomlčková válka při změně politického názvu ČSSR začátkem roku 1990 byla varovným signálem. Při ní česká strana vůbec nepochopila meritum věci, socio-kulturní, kulturně-historickou a etnopolitickou podstatu problému, jeho emancipační symboliku. V roce 1918 jsme se totiž pojmenovali logicky Česko-Slovensko. Bylo však potřebné vytvořit ve smyslu státním, nikoliv kulturním a etnickém, politický národ československý, k tomu tzv. československý jazyk aj., a to zejména proto, aby německá menšina byla v Československu relativně ještě menší (tehdy bylo Slováků ve společném státě méně než Němců). Československo se nejevilo jako národnostně „balkanizované“, jako vskutku nový stát bylo přijatelnější a velmoci jej na mírových jednáních v Paříži potvrdily. Zrodil se novotvar, jméno Československo, jež zpočátku nechtěl přijmout ani Karel Čapek.
Předtím na jednotícím jméně českého státu v duchu metody „divide et impera“ neměla zájem habsburská monarchie. Příznačné bylo, že ani za druhé světové války nebyl tzv. Protektorát Čechy a Morava nazván jednotícím jménem „Tschechei“. Jako údajně „hanlivé“ si je totiž nevymyslel Hitler, už v roce 1917 je použil v reklamě jeden obchodník ve Vídni, bylo zařazeno do Brockhausovy encyklopedie již ve vydání z roku 1922 jako název západní části Československa.
Po jaru 1993 tak již záleželo jen na státních orgánech a organizacích a občanech Česka, zda jména Česko/Czechia začnou užívat, neboť pouze tím by se mohlo postupně vžít. Ministerstvo zahraničních věcí ČR však o něm OSN neinformovalo. V seznamu zeměpisných jmen států kartografické služby OSN, která na dopis z ČR marně čekala dva roky, se tak po čase objevilo „Czech Republic“. Každý stát se může pojmenovat, a to i krátkým jménem a jeho cizojazyčnými variantami, jak uzná za vhodné. Jiné státy nemají právo do toho mluvit, pouze mohou vznést námitky, které se řeší na regionálních konferencích o standardizaci geografického názvosloví. Vzpomeňme kauzu Řecko a jméno nového státu Makedonie. Vůči našemu jménu žádná námitka vznesena nebyla. Česko se tak na seznamech OSN, uváděné jen svým politickým jménem, ocitlo ve společnosti několika nestabilizovaných států třetího světa, zemí postkoloniálních nebo nějakým způsobem zpochybňovaných, které jsou v nich uvedeny také jen politickými jmény.

Proč bylo zvoleno jméno Česko?

Protože je to jméno ústrojné, vytvořené podle jazykovědných pravidel, kde základemje název většinového národa, který území daného státu obývá. Zeměpisná jména Polsko, Německo, Slovensko čeština odvozuje podle adjektiva jména národa (Polák–polský–Polsko; Němec–německý–Německo; Slovák–slovenský–Slovensko aj.), tudíž stejně i v případě Čech–český–Česko. To navíc není novotvar, je známé již od druhé poloviny 18. století, tehdy spíše jako synonymum jména Bohemia/Čechy. Je uvedeno v řadě slovníků spisovné češtiny, včetně akademického. Diskutovali o něm geografové a jazykovědci již za minulého režimu.

Dočasné zapomenutí Česka

Jméno Česko se v roce 1993 brzy začalo užívat, zejména v médiích. Avšak naneštěstí tehdejší prezident ČR je rigorózně odmítl používat a snažil se je zdiskreditovat. Odstartoval tím absurdní a nepochopitelnou kampaň proti jménům Česko i Czechia. V případě angl. Czechia trvá dodnes, a to jeho ignorováním, nežli sabotováním. Do závěru 90. let tak jméno Česko téměř vymizelo a stále častěji bylo nahrazováno jménem „Čechy“. To byl ovšem holý historický, geografický a politický nesmysl. Čechy jsou přece západní částí České republiky, historická země. Jeden z argumentů odpůrců jména Česko byl vskutku originální: jméno Czechia nemůžeme užívat, protože ho v zahraničí neznají. Klasická záměna příčiny a následku.

Obrat musel přijít

Koncem 90. let již bylo evidentní, že tato trapná a naši vlast zesměšňující situace musí skončit. A tak byla v Brně, v říjnu 1997 založena občanská iniciativa Česko/Czechia. Mimo jiné i proto, aby se celé republice a tím i Moravě neříkalo „Čechy“, jichž by byla východní částí. Česká geografická společnost poté ve spolupráci s touto OI uspořádala 29.1. 1998 v Praze v budově PřF UK na Albertově za přítomnosti médií včetně České televize dnes již „historické“ shromáždění představitelů několika vědních oborů. To přijalo důležitý dokument, který byl zveřejněn v různých médiích. Ledy se pohnuly. Avšak ti, kteří měli a mají politickou moc a nástroje k nápravě tohoto ostudného stavu, ve své netečnosti setrvali a užívají si ji dodnes. Byli přitom nejednou přímo osloveni OI Česko/Czechia (viz Otevřený dopis…, k němuž ČGS uspořádala i tiskovou konferenci). Světlou výjimkou byl přístup ministra školství E. Zemana, který vydal doporučení celému rezortu jméno Česko a jeho cizojazyčná synonyma používat tam, kde je to vhodné či dokonce nutné.


Dres jaromíra Jágra s ostudným "CZECH"na olympiádě v Naganu, 1998


Pro jeho náměstky pro tělovýchovu to však byl cár papíru. Stačí jen připomenout ZOH v Naganu a „slavné“ CZECH na dresech našich hokejistů.
Spojení The Czech Republic nelze v žádném případě „zjednoslovnit“ v Czech, tedy prostě vypustit substantivum Republic a zbylé adjektivum vydávat za zeměpisné jméno naší země, jak se tomu – bohužel – často děje. Můžeme si za to jen my sami. K vidění jsou již sportovní úbory a čepice nejen s nápisem „Czech“, ale i s neuvěřitelným „Česká“. Příklady táhnou, vždyť ministerstvem zahraničí spravovaný „výstavní portál“ ČR má adresu www.czech.cz; jeho vysoká úřednice se dokonce vyjádřila, že jsme malá země na to, abychom měli dvě jména!?

Poslední velmi vážný problém – jméno Czechia

Po shromáždění na Albertově v lednu 1998 média všeho druhu jméno Česko začala znovu a stále více užívat a jejich zásluhou se toto jméno téměř vžilo. Řady jeho často až nepochopitelně zuřivých odpůrců řídnou. Jiná cizojazyčná synonyma jména Česko se rovněž vžila, viz např. Tschechien, v případě jména Czechia se však i nadále asi „učekripablikujeme“. Mnozí politici, včetně nejvýznamnějších, již někdy cítí vhodnost vyhnout se aspoň částečně „českorepublikování“. Vymysleli si tudíž kuriózní náhradu za jméno Česko: „Tato země“, nebo dokonce „Česká kotlina“ (na moravské úvaly zapomínají) – velkými písmeny je začínám úmyslně. To dokazuje, že krátké jméno našeho státu potřebují. Mají ho k dispozici již šestnáct let, avšak nechtějí je používat. Proč? Nevím.

Veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR – výjimka potvrdila pravidlo

Moudře se později rozhodl Senát Parlamentu ČR, když hlasováním v plénu schválil konání svého 7. veřejného slyšení, a to k užívání jména Česka, které se konalo 11. května 2004. Nebylo vůbec důležité, kolik tam bylo fyzicky přítomno senátorů, význam mělo, že Senát toto slyšení hlasováním v plénu umožnil. Výsledky slyšení a z něj vzešlá doporučení v memorandu však zanechala ty, jimž byly směrovány, v setrvalém klidu.

A co nyní my, geografové ?

Pro geografy jsou standardizovaná zeměpisná jména odbornými termíny. Odborníci by tyto termíny měli vnímat neutrálně, nikoliv pocitově jako laici, podle toho, zda se nám líbí nebo nelíbí. Přesto dosud někteří z nás jsou v tomto ohledu výjimkou a tvrdošíjně trvají jen na jméně Česká republika.
Ptám se, geografové, kdo, když ne my? Vždyť otázka není „buď Česká republika, nebo Česko“, nýbrž „kdy a kde použít jméno Česká republika a kdy a kde použít jméno Česko“.

A co naše školství ?

I když zejména mladá generace s používání jména Česko vcelku nemá problémy, protože se vyskytuje v masmédiích, jinak je na tom anglické jméno Czechia, nejdůležitější jinojazyčný ekvivalent jména Česko. Učitelé geografie na všech stupních škol mohou v napravení této situace udělat mnohé. Na nižších stupních mohou přispět i učitelé jazyků, dějepisu a základů společenských věd.

Co učinit pro nápravu ?

Učitelé a učitelky seznamují žáky a studenty i se základními zeměpisnými fakty, která by měl znát každý občan. Tedy by je měli informovat i o tom, že stejně jako drtivá většina jiných, s námi srovnatelných zemí má i naše země dvě oficiální jména.
Dále seznamovat žáky a studenty s jednoduchou rovnicí vystihující vztah mezi českým státem a jeho historickými zeměmi, které ho tvoří: Česko = Čechy + Morava + Slezsko. Kdo jiný než především učitelé cizích jazyků by měli umět vysvětlit, že vztah Česko vs. Čechy, tj. stát vs. historická země, je v západních jazycích vyjádřen zcela přesně a nedvojsmyslně: Czechia vs. Bohemia, Tschechien vs. Böhmen, Tchéquie vs. Bohême atp.
Adjektivum český (a rovněž substantivum Čech) se do těchto jazyků překládá dvojím způsobem – podle toho, vztahuje-li se k celému Česku (Czech; tschechisch; tchèque), anebo pouze k Čechám (Bohemian; böhmisch; bohémien). Nelze tedy kupříkladu vydávat CD s názvem „Czech, Moravian and Silesian Folk Songs…“, nýbrž „Bohemian, Moravian and Silesian Folk…“.

Pomáhejte tedy šířit jméno Česko a jeho nejdůležitější cizojazyčný ekvivalent Czechia. Je nanejvýš důležité, aby i náš stát byl označován způsobem v mezinárodních organizacích obvyklým. Především proto, aby povědomí o existenci členské země EU – Česka nebylo ničím rozkolísáváno, nýbrž naopak upevňováno.

Leoš Jeleček, geograf, Přirodovědecká fakulta UK Praha




ČEČENSKÝ BLUD

Tzv. čečenský blud se poprvé objevil v roce 2000 v souvislosti s EXPO 2000 v Hannoveru. Nepamatuji si už podrobnosti, ale v zásadě šlo o to, že u slova Czechia, které tam bylo v nějaké souvislosti použito (snad na plánku výstaviště?), buď překlepem (v případě psaného textu), nebo mechanickým ulomením (v případě trojrozměrných písmen) došlo k přeměně "h" v "n" a k pozměnění slova na Czecnia, což jakýsi novinář „rozmázl“ v tom smyslu, že nás Němci zaměňují s Čečenskem. Nikoho pak v nastalé mediální vřavě nezajímalo, že Čečensko má zcela jiný anglický název (Chechnya) a že ani není samostatný stát, tudíž nemůže mít svůj pavilón na Expu – „problém“ a další pseudoargument proti Czechia byl na světě. Je to ale opravdu jen blud, a to hned z několika důvodů:

1) Jména států jsou historicky zakotvená, ve většině případů – český nevyjímaje – vycházejí ze jména většinového národa, který daný státní útvar založil, který si jej přál a pracoval na jeho vzniku (a není podstatné, zda jeho území obývají i příslušníci jiných národů a národností). Jestliže je náš národ český, jsme Češi, pak můžeme založit jedině stát český, Česko.7 Kořen čech- se v různých hláskových mutacích musí logicky vyskytovat i u jinojazyčných názvů, a tak tomu i je (viz např. bod č. 2). Jiná možnost není. To, že na světě existují národy, jejichž jména mohou znít podobně, a tudíž i státy, jejichž jména mohou někomu znít podobně, je až sekundární efekt a nám nezbývá, než se prostě naučit nezaměňovat Austria s Australia, Thailand s Taiwan, Serbia se Siberia, rozlišovat Georgii = stát v USA a Georgii = Gruzii, dvě Konga, dvě Koreje, tři africké Guineje (a Papuu-Novou Guineu navrch), Írán a Irák (a Irsko navrch), Lichtenštejnsko a Lucembursko, Polsko a Portugalsko, Prusko a Rusko, Vlámsko a Valonsko, Turecko a Tunisko, Tuvalu a Tuamotu, Niger a Nigérii, Antiguu a Anguillu, Guineu a Guyanu (a Francouzskou Guayanu navrch), Portoriko a Kostariku, Gambii a Zambii, Zambii a Zimbabwe, Mali, Malawi a Maledivy (a Malvíny navrch), Kolumbii, kanadskou Britskou Kolumbii a americký District of Columbia, Slovensko a Slovinsko, Litvu a Lotyšsko, Libyi, Libérii a Libanon, všechny ty Svaté Lucie, Vincence, Tomáše, Heleny, Kryštofy, Pierry atd., všemožné středoasijské -stány a já nevím co všechno by se ještě komu mohlo plést. Žádná z uvedených zemí však neuplatňuje recept našich šiřitelů čečenského bludu! To by byl bezprecedentní příznak slabosti, nejistoty a především politické nezralosti dané země, hraničící až se zpochybněním práva na vlastní nezávislou existenci.

2) Čečensko s Českem (tj. Chechnya s Czechia) si samozřejmě může rovněž někdo poplést, to ale nesvědčí ani tak o „závadnosti“ jména Czechia, jako spíše o mizerné geografické orientaci dotyčného. V takovém případě (např. při obchodních jednáních, různých individuálních prezentacích apod.) není nic jednoduššího, než takovému slabě orientovanému jedinci vysvětlit ve dvou větách, kde se to Česko nachází. Na to, aby Češi dokázali sebeexotičtějšímu cizinci jednoduše lokalizovat svůj stát, přece není potřeba nějakých nevšedních znalostí – Evropu nebo Evropskou unii si snad každý alespoň trochu zeměpisně vzdělaný člověk představit umí a snadno se přitom dá využít i toho, že jsme východní soused Německa. Pokud dotyčný neví ani to, kde je Německo, pak můžeme být v klidu, porucha skutečně není „na našem vysílači“ a není kvůli tomu nutno stavět na hlavu geografické názvosloví... A lpět proto na politickém názvu s Republic? To tu samozřejmě také nepomůže. Czech Republic je od/k Chechen Republic stejně daleko/blízko jako Czechia od/k Chechnya. Pokud bychom čečenský blud měli brát skutečně vážně, v důsledku by to znamenalo změnit si své národní jméno...

3) Argumentace ve stylu čečenského bludu by nikdy nemohla napadnout alespoň trochu přemýšlivého člověka, neboť je naprosto scestná a vlastně ojedinělá. Je to rarita hodná pousmání, neboť v podstatě říká toto: pokud národ A zjistí, že několik jedinců-cizinců si spletlo stát národa A s jiným geografickým celkem (B) – navíc ne nutně samostatným státem, národ A by měl svůj stát přejmenovat, anebo zvolit jiné, v důsledku ale pro něj méně výhodné řešení... Myslím, že takové pasivní až nebezpečné uvažování je skutečně naprosto nesmyslné. To by si pak někdo třeba mohl myslet, že se mu nelíbí tvar území našeho státu... Anebo si někdo jiný našeho lva poplete s bulharským (nebo se značkou automobilů Peugeot). Anebo naši vlajku s filipínskou. Anebo naši měnu s chorvatskou kunou. Anebo... Možností je mnoho, protože chybovat je lidské a chyb může být rovněž nepřeberné množství. Aktivitu ve směru k nápravě však vždy přirozeně očekáváme na straně mýlícího se, věcně správná skutečnost se nemění.

Propagace našeho státu pod jeho jednoslovným jménem byla úspěšně rozjeta už (nebo spíše až) někdy na přelomu století, avšak po nástupu ředitele D. Gladiše do čela vládní agentury CzechTourism byly všechny materiály s logem Czechia a dalšími jednoslovnými překladovými ekvivalenty staženy, mj. právě pod pokryteckou argumentací opírající se o čečenský blud. Logo bylo nahrazeno tím praporkovým s Czech Republic (po něm přišly republikující bubliny, ale to je jiná kapitola). Web visitczechia.com byl zrušen, slogan Czechia – Heart of Europe (kde by Čečensko hledal asi jen mimozemšťan) staženo.

Pavel Krejčí (2008)




Jiří Felix:
ČESKO resp. CZECHIA
NEJEN Z HLEDISKA JAZYKOVÉHO



Název, znak, vlajka a hymna jsou výrazné atributy každého svrchovaného státu, které přispívají k sebeuvědomování jeho občanů. Vývoj historických útvarů se odráží i v jejich názvu. Teprve od roku 1918 začaly být Čechy, Morava, Slezsko a Horní Uhry („Slovensko“) nazývány Československo (zpočátku psáno Česko-Slovensko).Ve zvláště významných úředních projevech se začalo užívat politického názvu Republika československá (později Československá republika). K praktickému, běžně užívanému zeměpisnému názvu Československo se nikdy nevyjadřovaly ani Národní shromáždění ani ústava.Výraz Československo vznikl složením slov Česko (písemně doloženým od roku 1777) a Slovensko (písemně doloženým od roku 1786).

Česko je utvořeno příponou -sko od přídavného jména český (tak jako Slovensko od slovenský, Polsko od polský apod.) Nejde tedy o žádnou „zpotvořeninu“, „hnusný novotvar“, „překlad německého Tschechei“, „chybný tvar, který má správně znít Češsko“. Podoba „Češsko“ by byla správná pouze za předpokladu, že v dnešní spisovné češtině existuje přídavné jméno „češský“.

Jako připomínka politické jednoty Čech, Moravy a Slezska bylo Česko za habsburské monarchie nežádoucí. Po vzniku Československa Češi souhlasili se ztrátou vlastní totožnosti a stali se horlivými Čechoslováky. Existenci vlastního Česka si začali uvědomovat až v listopadu 1938, po přijetí zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tehdy na potřebu jednoslovného pojmenování pro neslovenskou část republiky důrazně upozorňoval profesor Ma- sarykovy univerzity v Brně František Trávníček.V letech 1939-45 byl souborný název Česko jako „nevhodný“ nahrazen potupným souslovím „Protektorát Čechy a Morava“. Není bez zajímavosti,že nejen od Česka, ale i od České republiky se distancuje dnešní Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Po 2.světové válce se Slováci od čechoslovakizmu otevřeně distancovali, ale většina Čechů na něm z citových důvodů lpěla dál. Vznikl tak nesouměrný dualizmus Československo × Slovensko (připomeňme jen Československou akademii věd v Praze a Slovenskou akademii věd v Bratislavě!). Důsledkem příliš dlouhého období 1948-1989 je mravní i vzdělanostní úpadek naší společnosti, která ztratila do značné míry zájem uvažovat o důležitých, byť okamžitý hmotný zisk nepřinášejících souvislostech. Mezi ty patří i dodržování funkčních stylů jazyka a ustálených mezinárodních zvyklostí v užívání zeměpisných a politických názvů států. Zeměpisná pojmenování jsou nezávislá na změnách státního zřízení, a proto trvalejší. V tom tkví jejich velký význam geopolitický, kulturní a národní. Je potěšitelné, že praktický výraz Česko se už plně prosadil vedle politického názvu Česká republika. Zato jsme jediná členská země OSN, EU a NATO, která v těchto mezinárodních organizacích vystupuje výhradně pod svým názvem politickým, např. anglicky [the] Czech Republic, kdežto jeho zeměpisnému protějšku Czechia se důsledně vyhýbá. Neústrojně se tak liší od všech ostatních (Denmark, France, Germany, Great Britain, Italy, Poland, Slovakia, Spain, ...). Podobně nás před cizinci „reprezentují“ sportovní organizace. Prý ze strachu, že anglické Czechia se může plést s anglickým Chechnya (= Čečensko). Mnohým se mohou plést např. Slovakia se Slovenia, Lithuania s Latvia, Austria s Australia. Názvy států se však nepřizpůsobují úrovni zeměpisných znalostí.

doc.PhDr.Jiří Felix CSc., lingvista



Vladimír Hirsch:
ANGLICKÝ NÁZEV ČESKÉHO STÁTU V MÝTECH A FAKTECH







Motto:
Česká republika není ničím jiným, než aktuálním státním útvarem na území Česka


O anglický jednoslovný název naší země "Czechia" (tʃɛki.ə), se vede spor již přes dvacet let, tedy od samého založení novodobého českého státu v roce 1993. Problém je v podstatě přenesením pře o krátký název České republiky v českém jazyce do nejužívanějšího dorozumívacího prostředku současnosti, jazyka anglického. Ačkoli název Česko se již užívá zcela běžně, Czechia zůstává nadále v anglofonních zemích poměrně neznámá a užití názvu je limitováno víceméně na akademické kruhy, specializovanou literaturu a anglicky psaná média nikoli anglofonní provenience. Je tomu tak i přesto, že ve všech ostatních jazycích má jednoslovný název českého státu své oficiální ekvivalenty. Vzhledem ke zcela vágnímu a lhostejnému přístupu české reprezentace bez rozdílu politické orientace, spolu se společenskou absencí vědomí i pochopení nutnosti představovat svou zemi jako zavedený subjekt v historickém kontextu, což umožňuje právě a pouze nepolitický název, zůstává spor o institucionalizaci krátkého jména země v anglickém jazyce nevyřešen. Protože užívání neformálního názvu je přirozenou potřebou, bývá proto název díky neznalosti nahrazován gramaticky nesprávnou a prakticky matoucí adjektivní formou "Czech".

Původ sporu

Český stát se skládá ze tří historických zemí, Čech (Bohemia), Moravy (Moravia) a Slezska (Silesia). Vzhledem k tomu, že Čechy měly historicky po nějakou dobu vyšší hierarchické postavení, všechny tři země byly po staletí nazývány kromě oficiálních termínů "Království české" (Kingdom of Bohemia) či "Země koruny české" (Lands of Bohemian Crown), též jednoduše Bohemia, tedy Čechy v širším významu slova. Tento pozůstatek historie "českých zemí" se proto posléze stal jablkem sváru a důvodem, proč jméno Czechia, stejně jako Česko v českém jazyce, vzbuzuje dodnes nelibé pocity u některých obyvatel východní části země, žehrajících na údajnou ignoranci moravské, resp.moravsko-slezské identity v názvu, kterýžto emancipační požadavek však nesplňuje ani onen nadužívaný politický název. Je tomu tak i navzdory skutečnosti, že názvy Česko či Czechia byly významově deklarovány jako označení pro všechny české země (Česko = Čechy + Morava + Slezsko, resp. Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia) a definující tedy de facto prostor, kde se hovoří českým jazykem. Česko nebylo navíc do vzniku novodobého státu běžně užívaným termínem, což se spolupodílelo na jeho obtížném praktickém uplatnění. Ne zcela zanedbatelnou se přitom též stala do té doby nepovšimnutá a zcela účelově oprášená upomínka na ne zcela jasný význam slova Česko v dobách před vznikem československého státu, kdy jméno bylo občas užíváno jako synonymum názvu Čechy. Málokdo připustí bez zjitřených emocí, že v daném případě máme bohužel prostě pouze smůlu, protože na rozdíl od některých jiných států, složených z více historických zemí (Německo), nedisponujeme názvem natolik neutrálním, aby neposkytl záminku - jakkoli častěji více chtěnou než autentickou - k meziregionálním animozitám. Na druhé straně je nutné připomenout, že existuji státy se srovnatelnými reáliemi, jež se však díky své tradiční vnitřní jednotě (Polsko) k podobně úzkoprsým sporům neuchylují.

Problém jednoslovného názvu českých zemí v období fungování Československa (původně Česko-Slovensko) ani před ním neexistoval, a to i v obdobích, kdy se statut celku i jednotlivých částí země zcela změnil (např. v době faktického zrušení Království českého v rámci habsburské monarchie). Nebylo tomu tak ze zcela pochopitelných důvodů - v dobách panovnických se o názvech nediskutovalo a v době existence československého státu neměla taková diskuze opodstatnění. S přechodným rozpuštěním ČSR a odchodem Slováků do fašistického "Slovenského štátu" v letech 1939-1945 byla země se statutem německé državy nazývána z vůle nacistických okupantů "Čechy a Morava", což mělo za jasný cíl jí vnitřně rozdělit podle hesla "divide et impera", nicméně po krátkou dobu na začátku tzv. protektorátu byla v tisku anglicky mluvících zemích nadále (viz níže) nazývána "Czechia". Problém jednoslovného názvu se proto zcela logicky objevil až v roce 1993 po definitivním rozpadu Československa, a to nejprve jen jako jazyková a kvaziestetická otázka, později však částečně i coby matný odraz regionálně nacionalistických či dokonce separatistických tendencí, realizovaných v některých postkomunistických zemích.

Průběh sporu

Na samém počátku roku 1993 byl název Czechia začleněn do názvoslovného seznamu OSN zeměpisných jmen, ale brzy poté se stal předmětem diskuse mezi českými politiky a odborníky, především lingvisty a geografy. Vzhledem k tomu, že (stejně jako dnes) neexistoval žádný jiný oficiální návrh krátkého jména, problém nebyl díky neschopnosti se dohodnout vyřešen, byv pouze opuštěn bez definitivního úředního rozhodnutí. To pociťujeme výrazně i dnes, kdy vytažení problému na světlo přináší pro mnohé, neznalé jeho historie, překvapení a domněnku, že se jedná o záležitost zcela novou, jak potvrzují veřejné průzkumy. Přes doporučení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva školství, mládeže a sportu (1997) užívat politický název země pouze v mezinárodních smlouvách a ve všech ostatních případech jí nazývat jednoslovným jménem Czechia, zůstal stav nezměněn. Na rozdíl od českého názvu, kterému po letech váhání začali obyvatelé státu konečně přivykat a v jejich mateřském jazyce tak bylo dosaženo jednoznačného pokroku, v případě problému jeho anglické obdoby zůstav stav zakonzervován, a to i přes potvrzení připravenosti představitelů anglofonních zemích ho přijmout, dojde-li k oficiálnímu rozhodnutí z české strany. To se dosud nestalo i přes opakované četné výzvy ze strany části společnosti a doporučení odborníků. Pokud se problematika objeví v médiích, úroveň a charakter její interpretace novináři i širokou veřejností prozrazuje generalizovanou neznalost a nepochopení významu jednoslovného názvu jak v poměru k názvu politickému, tak ve významu jeho funkce stabilizujícího prvku a zemi zřetelně představujícího symbolu (viz Vladimír Hirsch: Pokus o analýzu odporu....).

Česká společnost se - na rozdíl od politiků - ráda zapojuje do diskuze. Lze považovat za prokázané, že přibližně tři čtvrtiny obyvatelstva mají na věc nějaký názor bez ohledu na to, zda jsou respondenti vybaveni znalostí anglického jazyka či nikoli a vůbec nejčastěji pak participují osoby bez jakýchkoliv znalostí problematiky jako takové. Vycházejí přitom v drtivé většině z mýtů, které byly kdy v rámci tématu vytvořeny ať již z nepochopení či z odporu k názvu jako takovému. Čeští politici se k problému vyjadřují téměř výhradně pouze na základě oficiální žádosti či pod tlakem, jinak ji běžně ostentativně ignorují. Je tomu tak částečně proto, že jsou dlouhodobě zvyklí používat výhradně politický název, částečně pak ze strachu, že by případným pozitivním stanoviskem vyvolali negativní reakci těch voličů, kteří patří k odpůrcům názvu, především pak těch, v nichž dlí duch lokálního patriotismu. Ambivalentní postoj odpovědných českých institucí dokládá tzv. "Index zemí" Českého statistického úřadu z roku 2012, kde - kromě politického názvu "the Czech Republic" je coby krátká forma uvedeno groteskní "Czech Republic (the)" ......

Nejnovějším mýtem (a současně též jedním z vůbec nejhloupějších), vytvořeným novináři v souvislosti s iniciativou českého prezidenta začít název Czechia užívat, bylo tvrzení, že jméno chce nahradit politické pojmenování "the Czech Republic". Stal se i díky nejrůznějším, chybně zadaným anketám natolik populárním, že jeho uvedení na pravou míru se stalo téměř nepřekonatelným problémem. Vyskytly se dokonce i zcela absurdní interpretace návrhu, podle nichž má název Czechia ve verzi "Čechie" nahradit název Česko a Česká republika v mateřském jazyce či prostě konkurovat politickému názvu. V důsledku dezinterpretační vlny, iniciované mediálně viditelnou aktivitou prezidenta, jsou v současnosti lidé, kteří od počátku novodobého českého státu aktivně vystupují s propagací užívání jednoslovného názvu České republiky (většinou odborníci, často vysokoškolští učitelé) osočováni na sociálních sítích z politických motivů činnosti, jsouce označováni za sympatizanty či přímé spolupracovníky hlavy státu, která se netěší u značné části populace velké popularity, sympatizanty Ruska (Čechija - Česko v ruštině) či dokonce za sionisty (v hebrejštině zní Česko rovněž Čechija), přičemž autory těchto obvinění jsou prakticky absolutně lidé zcela neznalí tématu či osoby, plně v područí komplexu mýtů o názvu. Požadavek, který by jinde byl naprostou samozřejmostí, je poté u nás některými považován za výstřelek, křižácké tažení, projev fanatismu či dokonce recesi.

Přes některé aktuální "novinky" zůstává však základní seznam bludů, užívaných v kvaziargumentaci proti používání názvu stejný po celá léta. Je tomu tak především díky trvalé neschopnosti a neochotě české politické reprezentace (napříč spektrem) najít řešení, a to navzdory mnoha konkrétním a postupně se hromadícím praktickým problémům (viz odkaz výše). Potvrzuje se tím známá pravda, že mnohokrát opakovaný nesmysl či lež se stává v očích málo vzdělaného a současně spoře uvažujícího jedince "pravdou" a v případě všudypřítomného křečovitého nahrazování jednoslovného názvu onou politickou kostrbatinou též vančurovské "čas propůjčuje důstojnost i zrůdám".



Bývalé logo "CzechTourism"



Přehled oblíbené mytologie a jejích protipólů

V zásadě lze problematiku oblíbených omylů o názvu rozdělit na obecnou a dílčí. Do sféry obecné lze zařadit problémy užívání, rozšířenosti a institucionalizace názvu, do těch dílčích pak otázky lingvistické, historické, kategorii vztahu mezi chápáním jména země ve smyslu politickém a zeměpisném, resp. politickém a sídelně-historickém a specifickou oblast významu slova či možnosti jeho záměny.

Mýtus: Jméno není všeobecně známé a není užíváno, protože se neuchytilo.
Skutečnost: Jméno bylo kodifikováno v seznamech OSN v roce 1993. Není příliš známé a je málo užíváno, protože nebylo - přes doporučení Ministerstva zahraničí a školství - šířeno odpovědnými státními institucemi. Nemůže se uchytit, co není dáno ve známost.

Mýtus: Jméno není oficiální, protože jeho český ekvivalent (Česko) není obsažen v Ústavě České republiky.
Skutečnost: Neformální název nemusí být nutně součástí ústavy, ani jméno Československo v ní obsaženo nebylo.

Mýtus: Název Czechia je novotvar či neologismus.
Skutečnost: První historický záznam názvu v latině pochází z roku 1634. V angličtině se poprvé objevil v roce 1866 v britském tisku a ve dvacátých a třicátých letech 20.století byl zcela běžně užíván americkým tiskem k odlišení západní a východní části Československa.

Mýtus: Jméno je neanglické.
Skutečnost: Jméno je standardním derivátem z latiny, tak jak je to v angličtině zcela běžné (Austria, Australia, Croatia, Virginia, California, Indonesia, Slovakia, Latvia, Colombia, atd., atd.)

Mýtus: Jméno zní v angličtině divně.
Skutečnost: Jméno může znít divně stejně tak, jako celá řada názvů odvozených z cizích jazyků, které angličtina zcela běžné užívá (Idaho, Utah, Massachussets, Lithuania, Zimbabwe, atd., atd.)

Mýtus: slovo Czechia může být vyslovováno jako "čečija".
Skutečnost: Slovo "Czech" v takovém případě disponuje stejnou možností. V angličtině existuje celá řada podobných slov (architect, Achilles, Walachia, atd.). Výslovnost hlásek v angličtině nemá zcela běžně ustálená pravidla a je nezbytné se jí prostě naučit (blood - mood, head - steam, apod.)

Mýtus: Jednoslovný název není nutný, plně postačuje oficiální politické označení.
Skutečnost: Politický název nemůže nikdy nahradit název jednoslovný (neformální, zeměpisný, krátký), protože má na rozdíl od něj přechodný charakter, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Jeho užívání bez časového omezení je nesprávné, matoucí a tedy nepraktické.

Mýtus: Český stát měl v minulosti řadu různých názvů, proto Czechia není historicky přesné označení.
Skutečnost: Jméno má neutrální povahu, proto může sloužit i v historickém kontextu, stejně jako tomu je v řadě jiných zemích, ve kterých za dobu jejich historie došlo k mnoha změnám. Název musí být transparentní a pro jeho zřetelnost a snadné přijetí recipientem je zjednodušení tohoto typu nezbytné

Mýtus: Jsou státy, které užívají pouze politický název a plně to postačuje, např. Dominikánská republika či Středoafrická republika.
Skutečnost: Historie české státnosti je mnohem delší, než historie jejího republikánského systému, proto země potřebuje název, kterým by bylo možné ji chápat uceleně jako pevně zakotvený a zavedený subjekt v jeho časoprostorové kontinuitě. Srovnání se státně a politicky nestabilními zeměmi třetího světa je zcela nevhodné.

Mýtus: Czechia má stejný význam jako Bohemia. Jméno ignoruje moravsko-slezskou část země.
Skutečnost: Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia. Pokud by název Czechia / Česko ignoroval Moravu a Slezsko, politický název by je pomíjel též.

Mýtus: Czechia je nevhodný název pro možnost záměny s Čečnou (Chechnya, Chechenya).
Skutečnost: Nedostatečné zeměpisné znalosti, poruchy sluchu či dyslexie jedinců mohou být důvodem pro neužívání názvu či jeho redukci na název politický pouze v případě zcela absurdním. Existuje celá řada zemí s podobnějšími názvy (Austria / Australia, Slovakia / Slovenia, Colombia / Columbia, dokonce Georgia / Georgia, etc.), aniž by některá z nich trpěla stresem či pocitem nutnosti název změnit. Byl by to ostatně jen projev chabého sebevědomí. Navíc, Chechnya je zaměnitelná s “Czech Republic” stejně jako "Czechia", jak dokázal případ interpretace atentátu při bostonském maratonu v roce 2013.

Mýtus: Název pochází z něměckého "Tschechei", které vymyslel Hitler jako hanlivé pojmenování českého státu.
Skutečnost: Původ názvu je mnohem starší než německé "Tschechei", které se navíc užívalo dříve, než ho použil Hitler a je dokonce dodnes běžně používáno příhraničními obyvateli Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují, stejně jako v případě oficiálních názvů jiných zemí, např. Slowakei či Türkei.


výběr z článku (Lidovky - Neviditelný pes, březen 2014)



Pavel Krejčí:
KDE A PROČ SE VZALO „CZECH“ ?


Brněnský lingvista Pavel Krejčí ve svém článku Czechia: devadesát let po vzniku Československa, patnáct let po jeho rozpadu, ale i deset let po naganském triumfu:
"To, že se mýlili (a mýlí) ti, kteří vytrvale tvrdí, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe: nebývalé rozšíření nesmyslu Czech jako jakési „náhražky“ za oficiálně schválené geografické jméno Czechia, resp. regionálního jména Čechy ve významu Česko potvrzují, že pro běžnou komunikaci jednoslovné jméno prostě potřebujeme. Smutnou roli v rozšíření infantilního nesmyslu Czech sehrály především Český olympijský výbor, nejrůznější sportovní svazy, ale třeba i Plzeňský Prazdroj svým nápisem na etiketě Brewed in Plzeň.Czech – v překladu asi „plněno v Plzni.čeština“ – postavili Plzeňští nehynoucí pomník všem podobným ignorantům. „Čekující“ štafetu pak převzali převážně vietnamští výrobci propagačních kšiltovek, bund apod. (a po nich se brzy začali „opičit“ i renomovanější výrobci oděvů), takže zatímco na bundy nebo kšiltovky s nápisy ENGLISH, FRENCH, GERMAN (či DEUTSCH) nebo ITAL narazit nelze (a proč by se taky vyráběly, že...?), podobných artefaktů se slavným CZECH jsou haldy a my se s tím ještě masově jezdíme chlubit do ciziny, kdykoliv se tam pořádá nějaká významnější sportovní událost. Jev ve světě skutečně naprosto nevídaný a pro nás o to více ostudný!...! ¨

Klaudyán - internetový magazín pro historickou geografii a environmentální dějiny (2008)



Eva Horová:
Námitky proti jménu Czechia
prezentují pouze Češi


Lingvistka Eva Horová ve svém projevu k Senátu ČR v rámci veřejného slyšení: "V angličtině je přípona –ia naprosto běžná, tvoří desítky a stovky substantiv, mezi nimi mnoho jmen osobních a zeměpisných. Nepřekvapuje tedy ani ve slově Czechia. Co je na tomto výrazu méně obvyklé, je naopak základ tohoto jména, tj. adjektivum Czech a jeho ojedinělá hlásková struktura: jednak počáteční cz- jako grafém (znak) pro hlásku „č“ , jednak koncové -ch jako grafém pro hlásku „k“. Jméno Czech (v této grafické podobě a s touto výslovností) se však užívá v angličtině už více než půldruhého století a za tu dobu se evidentně vžilo natolik, že nevyvolává žádné pochybnosti.

Je-li tedy základ slova i jeho přípona běžnou součástí dnešní angličtiny, co jiného by mohlo vyvolávat námitky? Snad to, že hláska „ch“ se ocitá vedle hlásky „i“ a vytváří psané „chi“, jímž se velmi často písemně vyznačuje hláskové spojení „či“, ovšem ne vždy: například v přejatých slovech řeckého původu se vyslovuje spojení "chi" v angličtině jako „ki“, nikoliv „či“ (architect, archives, Achilles).

Je příznačné, že námitky proti jménu Czechia z  hlediska jazykového vyhledávají a prezentují především Češi, na rozdíl od cizinců, jejichž mateřským jazykem je angličtina. Během několika let jsme zkoumali mínění jednotlivců i institucí z anglofonních zemí. Byli to zejména hosté brněnské odbočky British Council, zástupci nakladatelství Oxford University Press, Cambridge University Press, lektoři anglického jazyka a metodiky, autoři učebnic atd. Obecně platí o všech, které jsme oslovili: nikdo z nich nevyslovil žádnou námitku. Hostující lingvisté, mj. paní Joanne Collie a pan Leo Jones, jakmile se o přestávce dozvěděli z našich materiálů o existenci jména Czechia, začali hned ve druhé části své přednášky nahrazovat dlouhé a nadbytečné „the Czech Republic“ praktickým jednoslovným jménem Czechia a činili tak s neskrývaným potěšením.) Ani z názvoslovného výboru britské Royal Geographical Society, jemuž předsedá paní Caroline Burgess, jsme nedostali žádné námitky proti jazykové podobě jména Czechia.

Protokol o veřejném slyšení Senátu ČR na téma "Formální rozlišení Česká Republika v.Česko, resp. Czech Republic v.Czechia", str.42, 1999



ČESKO:
Podle CNN Czechia



Česká republika má v zahraničí potíže s vlastním jménem, tedy hlavně s jeho zkrácenou verzí. Doma pomalu vítězí Česko, ale v cizině, kde dominuje angličtina, převládají rozpaky. Na první pohled se zdá, že získává navrch Czechia. Toto slovo například používali britský ministr zahraničí Robin Cook nebo Jos Chabert, prezident Výboru regionů Evropské unie. A stejné označení zavedla například i CNN ve svém internetovém zpravodajství.
Avšak skandál na Světové výstavě EXPO 2000 v Hannoveru, kdy organizátoři v anglické verzi oficiálního plánku výstaviště označili český pavilon jako čečenský, ukazuje, že slovo Czechia se ještě nevžilo. "Tato aféra je důsledkem naší nechuti jasně světu sdělit, jak se vlastně jmenujeme. Vedení pavilonu používá pouze název The Czech Republic. Jak tedy měli němečtí organizátoři vědět, že existuje Czechia," říká Leoš Jeleček z katedry sociální geografie Univerzity Karlovy. Podle jeho názoru je v angličtině jasno už od roku 1993, kdy názvoslovná komise při Českém úřadě geodetickém a kartografickém vybrala pro potřeby OSN označení Česko a v angličtině Czechia. Úředníci a politici však stále váhají. Ilustruje to i postoj resortu školství. V listopadu 1999 sice ministr Eduard Zeman ve věstníku ministerstva doporučil školám vhodným způsobem propagovat slovo Česko i jeho anglický ekvivalent Czechia, ale v červnu tohoto roku napsal náměstek Ladislav Malý v dopise Jelečkovi: "Použití názvu Czechia se nejeví jako nejvhodnější". Vskutku "pádný důvod" a "vysvětlení". Tento pán současně podpořil tehdejší "nápad" hokejového svazu užívat jako ekvivalent gramaticky nesprávný adjektivní tvar "Czech" na dresech národního mužstva (po několika letech na nátlak odborné veřejnosti bylo naštěstí od této trapnosti upuštěno).
"Stačilo by, kdyby na konferencích naši politici a diplomaté před sebe položili na stůl tabulku s Czechia, a během krátké doby se tento název v zahraničí vžije," tvrdí Jeleček. Podle jazykovědce Jiřího Felixe z Univerzity Karlovy je trapné, když naši představitelé v zahraničí vystupují zásadně pod hlavičkou Czech Republic. "Nikdo nás přece za království nepovažuje. Tím, že používáme dvouslovný název, jakoby demonstrujeme své republikánství," říká Felix.

Novinky, 24.2.2008




Czech dialogue






 












________________________________________________________________________________________________________________________________



© Civic Initiative Česko / Czechia
The civic initiative Czechia